V předchozím díle jsme se zaměřili na výhody příkazové řádky – práce v terminálu. Dnešní díl nebude jiný, jen to vezmeme trošku jinak. Nikoho nebaví číst dlouhé články a proto jsem se rozhodl, že tento díl bude obsahovat více rád a triků, než díl předchozí za cenu kratšího popisu. V případě, že se budete chtít dozvědět o nějakém příkazu něco více, tak se můžete obratit na strejdu Google nebo na manuálovou stránku daného příkazu/funkce.
man příkaz – Zobrazení manuálové stránky pro daný příkaz. Takto lze zobrazovat manuály pro jednotlivé funkce/příkazy/balíčky, které máte ve svém Linuxu obsaženy. Manuály jsou opravdu podrobné a mnohdy obsahují mnoho stránek a popis jednotlivých přepínačů/parametrů.
příkaz ⚋ – Spoustu příkazů a funkcí má integrován přepínač -h nebo ⚋help, který zobrazí základní nápovědu a možnosti, které lze nastavit.
přikaz > /tmp/vysledek.txt – Tento zobáček je velmi užitečná věc, protože veškerý standartní výstup z příkazu po levé straně uloží do souboru a pokud neexistuje, tak jej vytvoří. Takže v tomto případě výsledek (výstup) příkazu ping se nebude zobrazovat v terminálu, ale rovnou se uloží do souboru, který jsme si zadefinovali. Výhoda je, že s datama v souboru můžeme dále pracovat. Pokud použijeme zobáčky dva “>>“, tak se data do souboru připisují na jeho konec, tj. nedojde ke smazaní obsahu v případě použití jednoho zobáčku.
Zvýšení limitu velikosti historie – Minulý díl jsme si říkali, že se příkazy, které používáme v terminálu ukládají do historie, která pak slouží ke snadnému vyhledávání a znovupoužívání příkazů. Bohužel defaultně je nastaven limit vě většině případů na 500, což je velmi málo. Proto lze změnit v /etc/bash.bashrc souboru proměnnou “HISTSIZE=” na číslo podle vašeho gusta. Číslo udává počet zapamatovaných příkazů.
message of the day – Pokud se přihlásíme na terminál, tak se defaultně vypíše obsah souboru /etc/motd. Tento soubor můžeme libovolně editovat a přizpůsobit si tak zobrazovaný text. Například se může jednat o varování, že daný server je monitorován nebo zde uvést popis/účel daného serveru.
whatis – Skvělý pomocník, pokud chcete vědět popis nějakého příkazu, ale nechcete číst celou manuálovou stránku nebo hledat popis na internetu. Tuto funkci lze použít ve tvaru “whatis příkaz”, takže například whatis head vám zobrazí jednořádkový popis příkazu head.
virtwhat – Skvělý příkaz, který nám zjistí zda server na kterém tento příkaz spouštíme je virtuální stroj nebo fyzický (baremetal). Někdy se nám táto informace může hodit. Pokud nám příkaz nic nevrátí, tak to znamená, že se jedná o fyzický server. V opačném případě se nám vrátí typ gypervizora, například KVM, QEMU, VirtualBox,…
příkaz & – Pokud chceme nějaký příkaz/úlohu spustit na pozadí použijeme & na konci příkazu. To má minimálně dvě výhody. Příkaz nám neblokuje zbytečně terminál a zároveň se můžeme odhlásit z terminálu, aniž by byl proces zabit/ukončen. Samozřejmě táto metoda není vhodná pro příkazy, které očekávají nějakou interakci s uživatelem.
Jak se vám článek líbil? Napište do komentářů, zpětná vazba vždy potěší.